Lov medvědů - Aljaška, Kanada, USA

V případě zájmu o vyřízení nezbytných formalit pro vycestování, lov a pobyt v divočině Aljašky, Kanady a USA kontaktujte Pavla Lepíka.

tel.: (+420) 603 161 553
e-mail: PAVEL.LEPIK

více informací zde

Dá se říct, že poslední země divočiny, země medvědů, losů, karibů, vlků, bobrů, rysů, králíků, velryb a mořských vyder, to je Aljaška. Místní obyvatelé říkají, že je to země na konci světa. Aljaška je největší stát Ameriky. Měří 1,5mil. km² a má pouze 7tisíc kilometrů silnic, proto velká část obyvatel vlastní letadla. Téměř na každém jezeře jdou vidět hydroplány. V roce 1867 Rusi prodali Aljašku Američanům za 7,8 miliónů dolarů. Aljaška má 3 milióny jezer, 5 tisíc ledovců a žije tam půl milionu obyvatel. Osídlení je velmi řídké, nejvíce lidí bydlí v Anchorage, kde přilétají letadla z celého světa. Kdyby New York měl takovou hustotu obydlení jako Aljaška, bylo by tam pouze 16 lidí. S vnukem Pavlem Lepíkem jsme zde strávili 33 dnů. Při našem cestování téměř všude potkáváme stopy medvědů, vlků, losů a karibů (sobů). Sobi jsou zde více přes léto, před zimou putují do Kanady za mírnějšími mrazy a dostupnější potravou. Obyvatelé se živí lovem, rybařením, z turistiky, úpravou cest a těžbou nafty. Potrubí ropovodu vinoucí se tundrou je z dálky vidě. Zlatokopectví je zde stále v oblibě. Viděl jsem zarostlého muže, jak rýžoval u řeky. Chtěl jsem jej vyfotografovat, ale dal mi najevo, že použije kolt, který měl u pasu. V některých oblastech, v jezerech a řekách, jsou tisíce lososů, kteří dorůstají až 60kilogramů. Na podzim jsou řeky červené od hřbetů ryb. Tuto barvu začínající smrti lososi získávají po dlouhém hladovém putování z moře do míst, kde se narodili. Na tom místě se vytřou a houfně umírají. Lososů je 16 druhů a jen jediný z nich se několikrát vrací zpět do moře. Ostatní druhy převážně po třech letech života v moři putují k pramenům, aby založili potomstvo. Tam zemřou a stanou se součástí potravního řetězce dalších živočichů. Losos je nejlevnější potravou a krmí jimi také psy. Lovci jezdí na daleká místa lovu v terénních vozech s přívěsem, na kterém mají terénní čtyř či osmi-kolky. Přes řidítka mají položenou pušku a u pasu velký kolt. Někteří táhnou i malý vozík s potřebou výbavou, který na zpáteční cestě poslouží k naložení ulovené kořisti. S těmito motorkami jezdí tundrou, lesem a dostanou se téměř všude. Viděli jsme uloveného losa, který vážil 500kilogramů. Zvěř často vyhledávají letecky. Pokud ji spatří, mohou v této oblasti lovit až na druhý den. Aljaška je rozdělena do 26 loveckých oblastí a některé z nich na další podoblasti A,B,C,D. Doba lovu je omezena a různí se v každé oblasti i podoblasti. Mohou lovit místní obyvatelé, obyvatelé USA, vojáci USA a cizinci. Všichni kromě místních musí mít průvodce. Taktéž ceny jsou různé.

Ceny jsou v amerických dolarech. Zdroj: http://www.admin.adfg.state.ak.us/license/prices.html

Taky ne každý může ve všech oblastech lovit. Je omezen počet zvěře a doba lovu. Např. v oblasti 20B (okolí Fairbanks) může za rok ulovit místní obyvatel a obyvatel USA jen 1 medvěda a to od 1. září do 30. května, karibu taktéž místní obyvatel a obyvatel USA od 10. srpna do 30. září. Losa jen místní a to býka, 1ks od 1. září do 15. září. Lovit se může všude kromě některých národních parků (NP), např. Denali, Katmai. Vše o lovu, včetně rybaření se dá zjistit na webu http://www.wildlife.alaska.gov/gis

Je možnost se nechat vysadit hydroplánem v daleké divočině u srubu a za určenou dobu vás i s ulovenou kořistí vyzvednout zpět. Na ostrově Kodiak je k pronajmutí velmi mnoho malých srubů a posedů, kde strávíte týden pozorováním největšího druhu medvěda.

Pobyt v přírodě není nijak omezen. Jen v některých NP se může nocovat jedině v kempech. Například v NP Denali je cena za přespání v kempu Riley Creek pro osobní auto a stan $22 + jednorázový poplatek $20 za auto na celou dobu. Také jsou zde soukromé pozemky, které majitelé označují zákazem vjezdu a nocováním. Spaní ve stanu v divočině je dosti riskantní. Nejlépe je si půjčit pořádné terénní auto, kombíka, aby se v něm dalo spát. Když jsme si půjčovali auto, majiteli jsme říkali, že chceme jezdit za zvěří a fotografovat. Varoval nás, že jedeme do divočiny a musíme mít spolehlivý teréňák a navíc nám nabízel veliký kolt na případnou obranu. Na jeho radu jsme brzy vzpomínali. Škoda že jsme si nepůjčili kanystr na 50litrů benzínu, což by jsme později ocenili. Když jsme v tundře hledali bizony, jednou jsme všechny 4 kola zahrabali a později najeli na velký hrbol, že nám všechny kola zůstaly ve vzduchu. Pneumatiky byly kvalitní, ale i přesto byly 4 defekty. V noci ve spánku se s námi začalo kymácet auto, naštestí spustilo alarm a ve světlech reflektorů jsme uviděli odbíhajícího medvěda. Huňáč dostal chuť na naše potraviny, které jsme měli na tři týdny. Taky jsme vedle cesty pozorovali grizzlyho, jak něco trhá. Zrovna okolo jeli silničáři, zastavili a varovali nás, abychom si dávali dobrý pozor. Říkali, že včera tady museli jednoho zabít, protože se vloupal do auta a ještě je jich tady pět. Jen co odjeli, vidíme jak k nám po středu silnice jeden běží. Přiběhl na padesát metrů, posadil se a po chvíli naštestí odešel do křoví. Když jsme se vydávali na pěší tůry, nikdy jsme s sebou nebrali potraviny a na rukávu měli zvonky, které upozorňovaly zvěř na naši přítomnost. Nečekaně překvapit medvěda nebo se dostat mezi samici a její mladé by bylo osudné. Toto zvíře se bojí člověka, tak jako člověk jeho. Jednou jsme šli náhorní plošinou tundry za soby. V dálce jsme viděli světlou boudu, mysleli jsme, že je to tábořiště lovců. Jak jsme došli na místo, byl tam terénní vůz a dva menší zánovní přívěsy. Kola byla nafoukaná, také benzín v nádrži, u obou přívěsů vytržené dveře a zevnitř vše vyházené. Po lidech ani památka. Byly tam jen stopy medvěda. Dostali jsme i trochu strach. Na zpáteční cestě, asi po 200 metrech jsme spatřili nový otisk tlapy medvěda, která tam předtím nebyla. Musel jít za námi, ale přes vysoké keře jsme jej nespatřili. Možná, že nás zvonky zachránily. Největší zážitek jsem měl při fotografování 2 medvědů na 60 metrů. Instinkt mne varoval, abych se otočil. Podíval jsem se a 4 metry za mnou stál statný grizzly.

No dopadlo to dobře, nezpanikařil jsem, nedíval se na něho a pomalu mu odešel z cesty. Když jsem se odvážil podívat, byl již pryč. Vždy to tak nemusí skončit. Totiž on je tady pánem a je to jeho království. Věřím, že to tak zůstane, aby všichni v tomto státě nalezli zemi přirozené divočiny.

_{© Jaroslav Pešat, 2009 - Kopírování, rozmnožování, publikace  a úpravy tohoto textu i fotografií pouze se souhlasem autora.}

P.S.: Tipy na výlet na Aljašku jsou sepsané v dalším článku.

Navštívit Kanadu, její panenskou přírodu s bohatou faunou i florou je pro mnohé milovníky přírody jen vytouženým snem. Tento sen se mi stal skutečností, když jsem dostal pozvání od svého přítele Dr. Petra Černého. Petr je geolog, myslivec a fotograf. Bydlí v Kanadě, ale pochází z Brna.

Celkem jedenáct a půl hodiny čistého letu s dvěma přestupy nám umožnilo osobní setkání v Kanadě. Již samotný let okolo Grónska skýtal překrásný pohled. Obloha i moře stejně zářily nekonečnou modří. Do této modře pode mnou se začaly objevovat bílé zářící plachetnice, ale pak, jak začaly houstnout, jsem zjistil, že to jsou ledovce. Ledovce postupně houstly až vytvořily ledový krunýř s četnými prasklinami. Pak před Torontem pohled na překrásná jezera s plážemi. Cílová stanice byl Winnipeg. Tam na mne již čekali Petr s manželkou Ivankou. Srdečným objetím jsme se přivítali. Po dvoudenním odpočinku jsme se vydali autem po Transkanadské dálnici do Skalistých hor. Cestou dlouhou 1800 kilometrů jsme si prohlíželi nekonečnou kanadskou rovinu. Zpočátku jsme projížděli okolo rozsáhlých pralesů převážně porostlých černým smrkem, olší, břízou, borovicí a taky jsem viděl obrovské cedry. Cedr má tu zvláštnost, že dřevo se nemusí natírat a nehnije. Přes tyto lesy vedou lesní cesty, které jsou asi 20 kilometrů od sebe. Tyto cesty jsou velmi dlouhé. Na jednu takovou, kam Petr chodí lovit, jsme odbočili. Asi po 10 kilometrech jsme zastavili a pokračovali pěšky. Vpravo od nás, dle hlasu vodního ptactva, jsme tušili, nějakou vodu. Vydali jsme se tím směrem. Doslova jsme se museli prodírat porostem. Nohy se nám bořily asi 20 centimetrů do měkkého mechu a lišejníku. Po asi 15 metrech jsme narazili na překrásné rozsáhlé jezero s četnými ostrůvky, řídce porostlé štíhlými černými smrky s typickýma bambulkama na vrcholcích. Před námi se tyčil veliký bobří hrad. Jeho obyvatele jsme neviděli, ale okolo čerstvě pokácené stromy s typickými špicemi ukazovaly ranní přítomnost bobrů. Za bobří hradbou vzlétlo okolo 20-ti pelikánů. Zakroužili nad námi a pak přistáli u vzdáleného ostrůvku ke kanadským husám a kachnám. Byl to můj první pohled na tak krásné jezero obklopené téměř neproniknutelným lesem. K jezeru jsme šli podle hlasů ptactva, ale zpět tou samou cestou - kdyby po nás nezůstaly polámané větve, chodíme tam možná dodnes. Orientace v rovném pralese je velmi obtížná. Byli jsme rádi, když jsme narazili na lesní cestu. Lovec, pokud se tady nějaký objeví, loví jen z té cesty. Podle otištěných stop jelenů, losů a medvědů bylo zjevné, že se zde hojně pohybují. Také vzlet grossiho a jeho stopy v blátě ukazovaly jeho přítomnost. Grosssi je pták podobný našemu jeřábku, je jen trošku větší. Strava z něj připravená na způsob zvěřiny je velice chutná, měl jsem ji možnost ochutnat. Před nasednutím do auta jsme museli udělat očistu oděvu a těla. Napočítali jsme 19 klíšťat a housenky doslova pokrývaly mou bundu i klobouk. Autem jsme najeli na úplný koberec housenek. Vrátili jsme se na dálnici a pokračovali k našemu cíli. Dálnici lemovaly nekonečné pastviny se spoustou domácího dobytka. Místy v krajině nebyl ani jediný strom a krajina zapadla za obzor jako moře. V nezajímavých úsecích jsem si povídali o myslivosti.

V Kanadě, když si chce někdo koupit zbraň, musí podat žádost o povolení ke koupi na federální vládu. K žádosti musí přiložit osvědčení, že úspěšně složil zkoušku ze školení o zacházení a používání zbraní. Úřad po prověření bezúhonnosti žadatele vydá povolení. Žadatel si může koupit maximálně osm zbraní. Po zakoupení musí doklady odeslat úřadu, který povolení vydal, k zaregistrování těchto zbraní. Z myslivosti se žádné školení nebo zkoušky neprovádějí. Žadatel si ale musí zakoupit povolenku k lovu. Tato povolenka platí jen jednu sezónu a prodává se ve vybraných obchodech. S touto povolenkou dostane lovec časopis o velikosti asi jako naše Myslivost, ve kterém jsou uvedeny instrukce a podmínky k lovu zvěře. Doba lovu a podmínky jsou různé v každé provincii i v jejích částech. Zoologové dělají sčítání a průzkum výskytu zvěře a podle jejich podkladů jsou určovány počty povolenek a podmínky lovu. Povolenka platí jen v té provincii, ve které byla zakoupena. Například v Mannitobě je cena okolo 10 kanadských dolarů u pernaté zvěře, 15 dolarů u jelena, 30 dolarů u losa, 30 - 40 dolarů u medvěda. V cizích provinciích je povolenka asi 3krát dražší. Pro cizince ještě o něco více. Povolenka je zvlášť pro pernatou, pozemní a zvlášť pro vodní, i pro zvěř velkou. Ceny se také mění. Co se týká množství zvěře, u pernaté se může ulovit převážně 6 kusů na den, 12 kusů za víkend nebo pro jakoukoli dobu strávenou na lovu bez přerušení. U velké vzácnější zvěře to bývá zpravidla jeden kus. Při ulovení se musí část povolenky přivázat na běh zvěře. Tím je povolenka znehodnocena. Část povolenky musí být na zvěři celou cestu až do domu. Povolenky jsou přes počítač evidovány. Ulovená zvěř patří střelci. V cizí provincii musí mít lovec ještě průvodce a to hlavně z bezpečnostních důvodů. V lese nejsou žádné cesty nebo turistické chodníky. Ten, kdo není dobře obeznámený s krajinou, ztrácí okamžitě orientaci. Myslím si, že by stálo za úvahu, zavést něco podobného i u nás.

K myslivosti by měli mít přístup všichni myslivci a odstranily by se nešvary s pronájmy honiteb. Například u nás jeden myslivec obejde vesnici, nechá si podepsat od majitelů pozemků plné moci a pak se stává neomezeným pánem. Povídáním, občas se zastávkami u odpočívadel se vzorně vybavenými WC nám cesta ubíhá a před námi se začínají rýsovat celoročně sněhem a ledem pokryté hory, vysoké až 3800 metrů. Ještě o frekvenci po dálnici: co 20 sekund projede jedno jediné auto. Maximální povolená rychlost je 100 km/h. Transkanadská magistrála je dvouproudová, v každém směru oddělená od sebe asi 40 metrů širokým, zatravněným mělkým příkopem. Když se blížíme k horám, jsou kolem cesty již lesy, divoké řeky a jezera. Byl jsem překvapen, že mnohakilometrové pásy v lese jsou uměle vypalovány. Pak jsem se dozvěděl, že k novému zmlazování lesa a vysemeňování stromů dojde jen po požáru a pokud ten nevznikne od blesku, musí to udělat člověk. Zvěř má tam tvrdé podmínky. Ještě začátkem června na některých jezerech je po jeho okrajích led. Zvěř se tam nepřikrmuje, je zdravá a poměrně hojná. Potkáváme se, ale jen krátce, s kojotem. Ještě před ubytováním mi Petr připravil překvapení - čekala tam na mne průvodkyně, která mě pak provázela 2 dny v horách při mých lovech za fotografiemi. Najezdili jsem spolu i našlapali spousty kilometrů. Průvodkyně Terry vyzbrojená plynovým sprejem, střežila naší bezpečnost, hlavně před medvědy.

V Kanadě jsem byl počátkem června, v tuto dobu je tam zvěř hájena. Já jsem ale lovil zvěř dvěma fotoaparáty. Vyšlapali jsme až k ledovci, prošli okolo jezer a krásných řek. Setkali jsme se se soby, losy, bizony, jelenem Wapiti a Mule, s jelenci Virginskými, dikobrazem, kamzíky běláky, ovcemi tlustorohými, podzemní veverkou, vodním ptactvem i černým medvědem. Zvěř tam není tak plachá jako u nás. Pokud se podaří ji najít, bez problému se k ní dostanu na 50 metrů, někdy i blíže. Setkal jsem se s losicí, ke které jsem se „našoulal“ téměř na 10 metrů. Terry mi pak dala najevo, ať již to víc nezkouším, je to životu nebezpečné - losice by mne mohla zabít předními běhy. Byly již takové případy. Losice byla vysoká jako jezdecký kůň. Za ovcemi a kamzíky běláky jsem se šplhal po prudkých stráních. Jsou to akrobaté jako naši kamzíci. Jednou jsem špatně šlápl, poté 50 metrů letěl smykem strání a zastavil se až těsně u řeky. Při vší této smůle jsem měl štěstí, byla tam kamzice běláka s kůzletem a nechala se vyfotografovat. Nejplašší zvěří byl dikobraz. Když mne na dálku spatřil, tak ihned vyšplhal na hustý strom. Bylo tam však málo světla, takže snímky nevyšly. V písku u řeky jsem viděl spoustu vlčích a medvědích stop. S vlky jsem se ale nesetkal. První setkání s černým medvědem bylo dobrodružné. Z našeho auta jsme ho zahlédli v příkopu. Vystoupil jsem a popošel, abych na něj lépe viděl. Jak mne spatřil, začal okamžitě stoupat příkopem přímo k autu. Nestačil jsem dojít až ke dveřím auta a otevřít je. Proto jsem se kryl kapotou. Huňáč, černý jako uhel, popošel ještě kousek ke mně asi na 5 metrů, ale pak se otočil, přešel silnici a nenávratně zmizel v lese. S černým medvědem jsem se setkal ještě několikrát. Chybělo nám jen setkání s grizzlym. Šli jsme dvě hodiny po jeho stopě, zanechal nám rozdrásanou kůru na stromech, svůj trus, stopy, ale na nás nepočkal. Terry mi při loučení dala v češtině dopis, ve kterém nakonec bylo: „Přijeď opět, navštívíme údolí Tongiein Valley a grizzlyho najdeme“. Cestou zpět mne Petr „potěšil“, v tisku vyšla zpráva, že v tomto údolí grizzly rozsápal 2 lidi. I přes toto riziko bych se s ním rád sešel. Zřejmě to zůstane jen mým snem.

_{© Jaroslav Pešat, 2009 - Kopírování, rozmnožování, publikace a úpravy tohoto textu i fotografií pouze se souhlasem autora.}