Je konec února, přivstal jsem si, abych východ slunce zastihl ještě na hřebenu Beskydských hor. V tomto období chodím již léta poblíž krmelce sledovat jeleny, zda již neshodili svou ozdobu, ale také v době říje někdy i smrtící zbraň.

Cestu jsem měl velice špatnou, byla silná mlha a na cestě námraza. Uvažoval jsem, že se vrátím, ale touha po horách byla silnější a tak jsem jel dál. Stálo to zato, po stometrovém výstupu najednou v rovné čáře mlha zmizela a nade mnou modrá až černá obloha. Byla inverze. Hory byly pokryty dvaceticentimetrovou vrstvou starého zledovatělého sněhu a na něm vrstva prašanu. Byl to ideální čas pro sledování zvěře. Zato chůze byla namáhavá, zmrzlý sníh se pod nohama prolamoval a nohy se musely doslova ze sněhu vytrhávat. Pomalu jsem stoupal nahoru. Obešel jsem krmelec, ale žádný paroh jsem nenašel. Pokračuji v chůzi s krátkými odpočinky stále nahoru a asi sto metrů nad krmelcem jsem narazil na dva páry zajímavých stop. V tom prašanu se těžko dalo určit, komu patří. První můj dojem byl, že to jsou dva psi. Stopy šly střídavě za sebou a vedle sebe. Stopy byly čerstvé, proto mi oči ujížděly hodně dopředu, zda psy nespatřím. Instinktivně mi oči spočinuly na starém smrku ovětveném silnými haluzemi takřka až k zemi. Najednou vidím, jak se ze stromu vrhají dolů na černý pařez dvě sněhem zaprášená těla. Nebyl to pařez, ale statný divočák a dvě padající těla byli rysi. Nárazem rysů byl divočák za podivného vrčení sražen k zemi, vzápětí se postavil a běžel s rysy na zádech k blízkému shluku smrčků. Tam nastal boj, divočák prudkými pohyby stíral rysy ze sebe a to se mu brzy podařilo. Zápas mohl trvat asi třicet sekund. Najednou se od sebe oddělili a běželi každý opačným směrem. Já jsem to pozoroval na vzdálenost asi čtyřiceti metrů. Nevím, zda nezachytili můj pach a boj tím skončil předčasně. Stojím teď na místě boje, slyším ticho lesa a tlukot mého srdce. Stojím teď na místě boje, slyším ticho lesa a tlukot mého srdce. Kdybych nestál na spleti stop a neviděl polámané větve a smrčky, myslel bych si, že to byl přelud. Divočák byl sám a mohl vážit okolo stopadesáti kilogramů. Podle jeho pohybu to nevypadalo na nemocného nebo poraněného divočáka. Zřejmě to byl kňour samotář.


Myslivost dělám čtyřicet let, ale útok dvou rysů na kořist jsem spatřil poprvé. V tomto období probíhá jejich kaňkování, proto asi byli dva pohromadě. Rys dorůstá délky sto třicet centimetrů a hmotnosti až do čtyřiceti kilogramů. Byli to silní jedinci a nedivím se, když asi z třímetrové výšky svou vahou udeřili kňoura tak, že pod nárazem klesl do sněhu. Jedině díky silné skáře nebyli schopni mu rychle překousnout hrdlo, a to zřejmě divočáka zachránilo.


Chvíli si ještě prohlížím jejich stopy a vidím, že jeden z rysů barví ve stopě. Zřejmě si tlapu poranil o zmrzlý sníh. Vydal jsem se proto dále po stopách. Vyšly na hřeben, po něm asi dva kilometry a pak se spustily do opačného údolí Slavíče na Morávce. Protože to byl výjimečně překrásný den, zůstal jsem již na tomto hřebeni a sledování rysů nechal na příští dny. Sluneční paprsky krásně hřály, sníh měkl, ze stromů takřka pršelo, jak rychle sníh tál. Při takovém počasí jsou výhledy z Beskyd úžasné.


Beskydy jako součást Západních Karpat jsou největší chráněnou krajinnou oblastí v České republice o rozloze 1160 km2. Z některých hřebenů je vidět od východu až k jihovýchodu nespočitatelné množství zalesněných údolí, spoustu hřebenů ukončených Západními Tatrami, Rozsutcem, Malou Fatrou a táhlými hřebeny Javorníků. Na opačné straně jsou vidět Jeseníky s nejvyšším Pradědem.


Zvěř, lépe řečeno, velcí predátoři přicházejí do Moravskoslezských Beskyd převážně ze Slovenska z Oravské Magury přes Velký Polom. Přichází sem medvěd, vlk a několik párů rysů má zde již svůj domov. Migrace, rozloha jejich teritoria, je obrovská. Medvěd má hranice své oblasti přes třicet tisíc hektarů. Má vynikající čich, v době říje při dobrém větru cítí říjnou medvědici až na patnáct kilometrů. Vlčí smečky se pohybují v oblasti až 25 tisíc hektarů. Rysi za kořistí ujdou v noci mnoho kilometrů.


Další týdny jsem se věnoval sledování rysů. Pozorování bylo ztíženo, protože tál sníh a vznikla holá vytátá místa. Má fotografická vášeň neznala překážky. Při sledování boje rysů s divočákem jsem neměl s sebou fotoaparát, což stále lituji. V myslivosti to tak již chodí, že jak při střelbě, tak také při fotografování se o nejlepší úlovky přijde. Podnikl jsem všechno možné i nemožné, použil lstí, jen abych se s rysy setkal a nafotografoval je. Vytýčil jsem si těžký úkol. Rysi se pohybují převážně v noci, nachodí spoustu kilometrů, mají vynikající sluch a zrak jako všechny kočkovité šelmy.


Zhotovil jsem si dva úkryty, do kterých jsem chodíval střídavě a trávil tam od čtyř hodin odpoledne do devíti rána. Okolo jednoho úkrytu se objevily příznaky přítomnosti rysa. Trávil jsem tam již třetí noc po sobě a vyplatilo se mi to. Z večera, ještě za dobrých světelných podmínek vidím, jak se smrčkem vzdáleném ode mne čtyřicet až padesát metrů se pohybuje něco červenavého. Teď najednou z boku vychází ještě blíž ke mně statný rys. Srdce mi vlétlo až do krku, teď neudělat nějakou chybu. Vím, že by stačilo jen otřít rukávem o stativ nebo o bundu a je vše ztraceno. Víc než pomalu přikládám oko k hledáčku fotoaparátu a zaostřuji. Rysi přišli k sobě, jeden se otočil ke mně zády a lehl, druhý bez jakékoliv předehrávky nebo očichávání se postavil na něj zády ke mně a nastalo jejich páření. Měl jsem je na 45 metrů dobře zaostřené, ale v hledáčku jsem viděl jen zadek samce jak úplně přikryl samici. Modlil jsem se, jen aby se pootočili, ale bohužel nestalo se tak. Páření bylo velice krátké a rysi těsně za sebou, aniž se poohlédli, zašli za smrčky a již jsem je nespatřil. Přestože teplota byla málo nad nulou, za tuto chvíli jsem vzrušením potem zvlhl na celém těle. Měl jsem štěstí i smůlu. Štěstí v tom, že jsem poprvé v životě spatřil páření rysů. Smůlu, že páření neproběhlo bokem ke mně. Zmáčknout uzávěrku jsem si nemohl dovolit, protože vyfotografovaný zadek rysa by byl bezcenný a věděl jsem, že hluk uzávěrky na tak krátkou vzdálenost by rysy zradil.


Často na toto místo chodím. Úkryt někdo rozboural, ale vzpomínky na krásné setkání s rysy mi zůstaly.

_{© Jaroslav Pešat, 2009 - Kopírování, rozmnožování, publikace  a úpravy tohoto textu i fotografií pouze se souhlasem autora.}