Setkání s vlky v Beskydech

Beskydy patří mezi málo míst v Česku, které se mohou pochlubit výskytem vlka.

    Vlk zde přišel ze Slovenska. Několik jedinců zde našlo svůj domov a jedna smečka střídavě přechází a to až z Oravské Magury, kde byla postavena vodní nádrž na pitnou vodu Riečnica. Z tohoto důvodu byli tamnější obyvatelé přestěhováni a jejich domky zbourány. Tímto zásahem do přírody se rozšířila oblast klidu a tím se zlepšily již tak dobré podmínky pro život zvěře u nás žijící.

Vlci žijí převážně ve smečkách o pěti až šesti kusech a při přemnožení si hledají nové oblasti - teritoria a to našli v Moravskoslezských Beskydech. Já jako jeden z mála jsem měl to štěstí, že jsem byl svědkem, jak v Beskydech vlci ulovili srnčí zvěř. Počasí bylo mlhavé. Drobně mrholilo, s viditelností do 70-ti metrů. Kalendář ukazoval druhou polovinu září, byl počátek jelení říje. Tentokrát jsem místo velkého teleobjektivu nesl pušku s nadějí, že ulovím vyhlédnutého jelena osmeráka. Pro večerní čekání jsem si zvolil posed ve stráni na menší louce. Blízko posedu je stará košatá jabloň, pod kterou chodívá onen vyhlédnutý jelen. Byla tam čerstvě napadaná jablka a také bylo znát stopy a trus jak od jelení, tak srnčí zvěře. Měl jsem naději, že čekání bude úspěšné. Již se začalo dosti šeřit a pod posedem se objevil zajíc. Pozoroval jsem jej, jak si vybírá a mlsá na těch nejchutnějších listech trávy. Instinktivně mi sjely oči k jabloni a ejhle, byl tam srnec. Ani nevím, odkud přišel. Byl to typický odstřelový se slabě znatelnýma špikama dlouhýma okolo dvou centimetrů. Dlouho mi nebylo dopřáno si jej prohlížet. Srnec se jako blesk vrhá dolů po louce k lesu, ale to už vidím, jak se z mlhy vynořil statný vlčák a dole u lesa je již druhý. Celá tato scenérie trvala pár sekund a zmizeli všichni v lese. Teď si uvědomuji, že to nebyli psi, ale vlci ! Večerní setkání s vlky se může podařit jen několikrát za život. Zůstávám v rozpacích, mrholení ustává, ale viditelnosti rychle ubývá. Vydat se z a vlky je nemožné, v lese pod loukou je velmi těžce schůdný terén a již tma. Nezbylo mi nic jiného než naslouchat, zda neuslyším naříkání srnce nebo jiný hlasitý projev. Nic takového, jen hrobové ticho a vidím, jak se jabloň propadá do tmy. Za chvíli opouštím posed a vydávám se bez úlovku domů.

Ráno beru Českého fouska a jdu si prohlédnout toto okolí. Hned pod loukou na pokraji lesa vidím kousek povaleného maliní, pes reaguje rychlým pohybem zkráceného prutu, tím dává jasně najevo, že je na stopě. Uvolňuji barvařský řemen a širokým obojkem jej psovi upevňuji. Povel „Stopa“ je již zbytečný, řemen napnutý jako struna mne táhne šikmo prudkým svahem. Po ujití asi 150-ti metrů vidím, že zde došlo na promočené zemi k uklouznutí zvěře a taktéž vidím stopu vlka. Jsem tažen dál a zhruba dvoustech metrech přecházíme z hustého porostu do starého lesa a vidím úlovek vlků. Srnec, vlastně jen jeho přední část - hlava, krk a kousek hřbetu s předním během bylo nedbale zahrabáno listím a mechem. Celá zadní část s vnitřnostmi byla pryč. Stojím nad touto tragédií jednoho srnce. V hlavě mi kolují smíšené myšlenky, přemýšlím o životě, mám výčitky, že jsem se měl alespoň pokusit výstřelem zradit vlky a tak zachránit život srnce. Brzy toto zavrhuji, vlci lovili pro potravu, své přežití. Uvažuji, že člověk je daleko krutější. Vraždí, válčí a to jenom pro rozšíření majetku malé vrstvy lidí. Mnohokrát jsem ještě navštívil toto okolí, ale s vlky jsem se tam již nesetkal. Věřím, že nějaký noční výstřel neukončí jejich lovy a tito vlci budou nadále rozšiřovat nadále svou populaci v překrásných roklích beskydských hor. Příroda vlky stvořila a tak patří do ní !