O zvěři a myslivosti v Kanadě

Navštívit Kanadu, její panenskou přírodu s bohatou faunou i florou je pro mnohé milovníky přírody jen vytouženým snem.

    Tento sen se mi stal skutečností, když jsem dostal pozvání od svého přítele Dr. Petra Černého. Petr je geolog, myslivec a fotograf. Bydlí v Kanadě, ale pochází z Brna.

Celkem jedenáct a půl hodiny čistého letu s dvěma přestupy nám umožnilo osobní setkání v Kanadě. Již samotný let okolo Grónska skýtal překrásný pohled. Obloha i moře stejně zářily nekonečnou modří. Do této modře pode mnou se začaly objevovat bílé zářící plachetnice, ale pak, jak začaly houstnout, jsem zjistil, že to jsou ledovce. Ledovce postupně houstly až vytvořily ledový krunýř s četnými prasklinami. Pak před Torontem pohled na překrásná jezera s plážemi. Cílová stanice byl Winnipeg. Tam na mne již čekali Petr s manželkou Ivankou. Srdečným objetím jsme se přivítali. Po dvoudenním odpočinku jsme se vydali autem po Transkanadské dálnici do Skalistých hor. Cestou dlouhou 1800 kilometrů jsme si prohlíželi nekonečnou kanadskou rovinu. Zpočátku jsme projížděli okolo rozsáhlých pralesů převážně porostlých černým smrkem, olší, břízou, borovicí a taky jsem viděl obrovské cedry. Cedr má tu zvláštnost, že dřevo se nemusí natírat a nehnije. Přes tyto lesy vedou lesní cesty, které jsou asi 20 kilometrů od sebe. Tyto cesty jsou velmi dlouhé. Na jednu takovou, kam Petr chodí lovit, jsme odbočili. Asi po 10 kilometrech jsme zastavili a pokračovali pěšky. Vpravo od nás, dle hlasu vodního ptactva, jsme tušili, nějakou vodu. Vydali jsme se tím směrem. Doslova jsme se museli prodírat porostem. Nohy se nám bořily asi 20 centimetrů do měkkého mechu a lišejníku. Po asi 15 metrech jsme narazili na překrásné rozsáhlé jezero s četnými ostrůvky, řídce porostlé štíhlými černými smrky s typickýma bambulkama na vrcholcích. Před námi se tyčil veliký bobří hrad. Jeho obyvatele jsme neviděli, ale okolo čerstvě pokácené stromy s typickými špicemi ukazovaly ranní přítomnost bobrů. Za bobří hradbou vzlétlo okolo 20-ti pelikánů. Zakroužili nad námi a pak přistáli u vzdáleného ostrůvku ke kanadským husám a kachnám. Byl to můj první pohled na tak krásné jezero obklopené téměř neproniknutelným lesem. K jezeru jsme šli podle hlasů ptactva, ale zpět tou samou cestou - kdyby po nás nezůstaly polámané větve, chodíme tam možná dodnes. Orientace v rovném pralese je velmi obtížná. Byli jsme rádi, když jsme narazili na lesní cestu. Lovec, pokud se tady nějaký objeví, loví jen z té cesty. Podle otištěných stop jelenů, losů a medvědů bylo zjevné, že se zde hojně pohybují. Také vzlet grossiho a jeho stopy v blátě ukazovaly jeho přítomnost. Grosssi je pták podobný našemu jeřábku, je jen trošku větší. Strava z něj připravená na způsob zvěřiny je velice chutná, měl jsem ji možnost ochutnat. Před nasednutím do auta jsme museli udělat očistu oděvu a těla. Napočítali jsme 19 klíšťat a housenky doslova pokrývaly mou bundu i klobouk. Autem jsme najeli na úplný koberec housenek. Vrátili jsme se na dálnici a pokračovali k našemu cíli. Dálnici lemovaly nekonečné pastviny se spoustou domácího dobytka. Místy v krajině nebyl ani jediný strom a krajina zapadla za obzor jako moře. V nezajímavých úsecích jsem si povídali o myslivosti.

V Kanadě, když si chce někdo koupit zbraň, musí podat žádost o povolení ke koupi na federální vládu. K žádosti musí přiložit osvědčení, že úspěšně složil zkoušku ze školení o zacházení a používání zbraní. úřad po prověření bezúhonnosti žadatele vydá povolení. Žadatel si může koupit maximálně osm zbraní. Po zakoupení musí doklady odeslat úřadu, který povolení vydal, k zaregistrování těchto zbraní. Z myslivosti se žádné školení nebo zkoušky neprovádějí. Žadatel si ale musí zakoupit povolenku k lovu. Tato povolenka platí jen jednu sezónu a prodává se ve vybraných obchodech. S touto povolenkou dostane lovec časopis o velikosti asi jako naše Myslivost, ve kterém jsou uvedeny instrukce a podmínky k lovu zvěře. Doba lovu a podmínky jsou různé v každé provincii i v jejích částech. Zoologové dělají sčítání a průzkum výskytu zvěře a podle jejich podkladů jsou určovány počty povolenek a podmínky lovu. Povolenka platí jen v té provincii, ve které byla zakoupena. Například v Mannitobě je cena okolo 10 kanadských dolarů u pernaté zvěře, 15 dolarů u jelena, 30 dolarů u losa, 30 - 40 dolarů u medvěda. V cizích provinciích je povolenka asi 3krát dražší. Pro cizince ještě o něco více. Povolenka je zvlášť pro pernatou, pozemní a zvlášť pro vodní, i pro zvěř velkou. Ceny se také mění. Co se týká množství zvěře, u pernaté se může ulovit převážně 6 kusů na den, 12 kusů za víkend nebo pro jakoukoli dobu strávenou na lovu bez přerušení. U velké vzácnější zvěře to bývá zpravidla jeden kus. Při ulovení se musí část povolenky přivázat na běh zvěře. Tím je povolenka znehodnocena. Část povolenky musí být na zvěři celou cestu až do domu. Povolenky jsou přes počítač evidovány. Ulovená zvěř patří střelci. V cizí provincii musí mít lovec ještě průvodce a to hlavně z bezpečnostních důvodů. V lese nejsou žádné cesty nebo turistické chodníky. Ten, kdo není dobře obeznámený s krajinou, ztrácí okamžitě orientaci. Myslím si, že by stálo za úvahu, zavést něco podobného i u nás.

K myslivosti by měli mít přístup všichni myslivci a odstranily by se nešvary s pronájmy honiteb. Například u nás jeden myslivec obejde vesnici, nechá si podepsat od majitelů pozemků plné moci a pak se stává neomezeným pánem. Povídáním, občas se zastávkami u odpočívadel se vzorně vybavenými WC nám cesta ubíhá a před námi se začínají rýsovat celoročně sněhem a ledem pokryté hory, vysoké až 3800 metrů. Ještě o frekvenci po dálnici: co 20 sekund projede jedno jediné auto. Maximální povolená rychlost je 100 km/h. Transkanadská magistrála je dvouproudová, v každém směru oddělená od sebe asi 40 metrů širokým, zatravněným mělkým příkopem. Když se blížíme k horám, jsou kolem cesty již lesy, divoké řeky a jezera. Byl jsem překvapen, že mnohakilometrové pásy v lese jsou uměle vypalovány. Pak jsem se dozvěděl, že k novému zmlazování lesa a vysemeňování stromů dojde jen po požáru a pokud ten nevznikne od blesku, musí to udělat člověk. Zvěř má tam tvrdé podmínky. Ještě začátkem června na některých jezerech je po jeho okrajích led. Zvěř se tam nepřikrmuje, je zdravá a poměrně hojná. Potkáváme se, ale jen krátce, s kojotem. Ještě před ubytováním mi Petr připravil překvapení - čekala tam na mne průvodkyně, která mě pak provázela 2 dny v horách při mých lovech za fotografiemi. Najezdili jsem spolu i našlapali spousty kilometrů. Průvodkyně Terry vyzbrojená plynovým sprejem, střežila naší bezpečnost, hlavně před medvědy.

V Kanadě jsem byl počátkem června, v tuto dobu je tam zvěř hájena. Já jsem ale lovil zvěř dvěma fotoaparáty. Vyšlapali jsme až k ledovci, prošli okolo jezer a krásných řek. Setkali jsme se se soby, losy, bizony, jelenem Wapiti a Mule, s jelenci Virginskými, dikobrazem, kamzíky běláky, ovcemi tlustorohými, podzemní veverkou, vodním ptactvem i černým medvědem. Zvěř tam není tak plachá jako u nás. Pokud se podaří ji najít, bez problému se k ní dostanu na 50 metrů, někdy i blíže. Setkal jsem se s losicí, ke které jsem se „našoulal“ téměř na 10 metrů. Terry mi pak dala najevo, ať již to víc nezkouším, je to životu nebezpečné - losice by mne mohla zabít předními běhy. Byly již takové případy. Losice byla vysoká jako jezdecký kůň. Za ovcemi a kamzíky běláky jsem se šplhal po prudkých stráních. Jsou to akrobaté jako naši kamzíci. Jednou jsem špatně šlápl, poté 50 metrů letěl smykem strání a zastavil se až těsně u řeky. Při vší této smůle jsem měl štěstí, byla tam kamzice běláka s kůzletem a nechala se vyfotografovat. Nejplašší zvěří byl dikobraz. Když mne na dálku spatřil, tak ihned vyšplhal na hustý strom. Bylo tam však málo světla, takže snímky nevyšly. V písku u řeky jsem viděl spoustu vlčích a medvědích stop. S vlky jsem se ale nesetkal. První setkání s černým medvědem bylo dobrodružné. Z našeho auta jsme ho zahlédli v příkopu. Vystoupil jsem a popošel, abych na něj lépe viděl. Jak mne spatřil, začal okamžitě stoupat příkopem přímo k autu. Nestačil jsem dojít až ke dveřím auta a otevřít je. Proto jsem se kryl kapotou. Huňáč, černý jako uhel, popošel ještě kousek ke mně asi na 5 metrů, ale pak se otočil, přešel silnici a nenávratně zmizel v lese. S černým medvědem jsem se setkal ještě několikrát. Chybělo nám jen setkání s grizzlym. šli jsme dvě hodiny po jeho stopě, zanechal nám rozdrásanou kůru na stromech, svůj trus, stopy, ale na nás nepočkal. Terry mi při loučení dala v češtině dopis, ve kterém nakonec bylo: „Přijeď opět, navštívíme údolí Tongiein Valley a grizzlyho najdeme“. Cestou zpět mne Petr „potěšil“, v tisku vyšla zpráva, že v tomto údolí grizzly rozsápal 2 lidi. I přes toto riziko bych se s ním rád sešel. Zřejmě to zůstane jen mým snem.